Jste znám svým negativním postojem k islámu a spojujete jej často s ilegální imigrací. Psychiatr Peter Pöthe, který jezdí pomáhat migrantům do Řecka, tvrdil, v rozhovoru pro Reflex, že tamní migranti nejsou radikální a islám v podstatě neprovozují. Prý se zradikalizují jen v případě, že je necháme „za branou“ Evropské Unie, což by pro nás prý mohla být v budoucnu hrozba. Máme tedy migranty přijímat, abychom je měli na očích a mohli zabránit jejich radikalizaci?
Rozhovor s tím psychiatrem jsem četl. Neberu jeho slova na lehkou váhu, protože jsem podobný argument – že migrant v lágrech neberou islám vážně a radikalizuje je až naše odmítání – slyšel i od povolanějších lidí, zejména od slečen a dám, které “na migrační trase” provozují jakousi humanitární první pomoc, a to bez světel reflektorů a bez napojení na cynicky rýžující neziskové korporace typu Člověka v tísni. Od týchž osob jsem ale slyšel třeba o lágrových mafiích, ovládaných například “Syřany” z Nigérie, které si naopak tvrdé islámování svých lidí hlídají. Podotýkám, že ty dvě informace pocházely z téhož místa a času. Nemusíte být brilantní analytický mozek, aby vám z toho vyšlo, že mezi migranty jsou různí lidi, od obětí, které by nejraději nechaly islámský svět za sebou, až po regulérní teroristy, kteří to někdy dávají a jindy nedávají najevo.
Za takové situace je samozřejmě nejlogičtějším řešením si mezi migranty vybírat – což jsem ještě jako zástupce iniciativy IvČRN (tj. Islám v České republice nechceme) tvrdil už v letech 2011-14, tedy před vypuknutím akutní migrační krize. Tehdy jsme říkali: Pusťme do Evropy tamní křesťany, sekularisty, ateisty, a ochraňme nepraktikující muslimy. O mohamedány nechť se postarají mohamedánské země.
Uvažte ale, že celá rétorika mediálního a politického mainstreamu je v posledních 10 letech proti takovému postupu. Jistě si pamatujete na hesla “třiďte odpad, ne lidi”, i na rozhodnutí kancléřky Merkel přijmout do Německa, cituji, “všechny”. Když si vládcové Evropy zakázali výběr a když zakázali pojmenování kritéria, kterým by se ten výběr měl řídit, nesmí se divit evorpským domorodcům, že nechtějí nikoho. To naprosté zamlžení problému vyvolalo nezměrné lidské tragédie. Dnes jsou například kurdští uprchlíci, kteří v Sýrii bojovali proti radikálním islámistům, drženi v lágrech s týmiž radikálními islámisty a vystaveni jejich šikaně. Evropská neschopnost se projevila třeba v aféře s “iráckými křesťany”, které k nám před časem pozvala jakási křesťanská nadace – a kterým do médií překládal jeden z místních mohamedánských mafiánů, známý z případu týrání jeho české polygamní manželky. Příslušné služby si nedokázaly poradit ani s deislamizací konvertitky Hany Humpálové (jedné z unesených studentek z případu “Hanča a Tonča”), a chtěly by sem zvát nespočet lidí, o kterých nic nevíme a kteří mohou jednoduše lhát?
Doktor Pöthe se s mými informátorkami shoduje i v tom, že islámskou víru svých migrantských “klientů” odmítá na místě řešit – a přitom se bojí jejich radikalizace “tady Evropě”. Chceme-li takové radikalizaci bránit, musíme především vylikvidovat infrastrukturu islámské expanse. Zavřít mešity (nemají v sekulární zemi co dělat), trestně stíhat jejich v islámských zemích vzdělané představené (jsou to teroristé, což ukázal případ trestního stíhání pražského imáma Shehadeha), vyhostit amabasády arabských zemí (do jedné financují terorismus). Šíření a propagaci islámské sekty je prostě třeba stíhat zákonem, je třeba znemožnit jim zde podnikat, šířit propagandu, ovlivňovat chamtivé akademiky a naivní mládež. Až potom lze uvažovat o pomoci těm, kdo se do islámu narodili “nevinně” a rádi by ho nechali daleko za sebou.
Konečně, jak Pöthe, tak moje informátorky, naprosto odmítají vidět rozsah celého problému. Budeme-li brát s rozevřenou náručí “abychom je měli na očích”, budou přicházet další a další. Afrika a jihozápadní Asie jsou obrovské, v součtu jde o dobrou miliardu lidí, stamiliony z nich sní o lepším životě na náklady naivních Evropanů. Neschopnost vidět budoucí utrpení celku zaviněné vstřícností vůči pár jednotlivcům může být pokládána za znak emoční nestability. Což je u psychiatra, na rozdíl od pojašených aktivistek, krapet na pováženou.
Jaká je aktuálně situace s radikálním islámem v Západní Evropě? Nelepší se přece jen?
A proč by se měla lepšit? Máte-li na mysli to, že ubylo spektakulárních atentátů se stovkami mrtvých typu Bataclanu nebo Nice, tak těch ubylo. Na druhé straně nikdo přesně neví, kolik přibylo drobného násilí, všech těch “dočasně pomatených jedinců” s nožem, kyselinou či mačetou. Loupeže, znásilnění a ublížení na zdraví už v zemích jako je Švédsko nikdo ani nehlásí – policie má příliš práce s vraždami a výbuchy granátů na straně jedné a se stíháním těch, kdo o vraždách a detonacích píšou a mluví, na straně druhé. Zprávy jsou cenzurovány, tají se etnicita pachatelů a hlavně jich je tolik, že se většina dostane maximálně do regionálních novin. Nikdo už nemá sílu všechno sledovat.
To, že ubylo velkých akcí a roste počet těch malých, však především znamená, že státní moc velkým hráčům okolo mešit vychází všestranně vstříc. Noví kolonisté se do Německa přepravují letecky a vláda jim přispívá na “náboženské vyžití”. Spousta britských velkoměst má muslimské vedení. Kritikové islámu jsou zavíráni, pokračuje proislámská indoktrinace ve školách. Hlavní však je, že státy poctivě platí džizju – daň z hlav nevěřících. Akorát se jí říká sociální dávky. Všichni si dovedeme představit, že dokud dávky (a jiné formy příspěvků) přitékají na konta, předáci mešit své ovečky krotí – občasní horlivci s noži jsou jenom nedočkaví.
V té souvislosti bych zmínil, že mi není moc jasný pojem “radikální islám”. Zeptejte se kteréhooli imáma, řekne vám, že islám je jen jeden, může ale ke svému růstu využívat různé prostředky. Zrovna dnes (8.2.2020) je v Parlamentních listech reportáž o jakémsi “hodném” muslimovi, kterého si, na podnět europoslance Zahradila, pozval CEVRO institut. Ten zaručeně neradikální chlapík vykládal našim salónním konzervativcům, že muslimové “byli vždy vládnoucí vrstvou” – a posluchači mu tleskali. Ta fascinace mocí, kastovnictvím, je v místní takzvané pravici tak zažraná, že tleskají komukoli, kdo se za vládnoucí vrstvu označí – i když z kontextu jasně vyplývá, že s posluchači CEVRO institute se mezi budoucími vládci nepočítá. Možná mezi služebníky těch vládců, což je pro lokajské povahy typu onoho Zahradila jistě lepší, než sloužit občanům této země. Takovým mechanismem se islámu postupně podvolily tradiční západní pravicové strany. Takže v západoevropském islámu možná ubylo zběsilců, ale přibylo trpělivých hráčů, vhodných pro tuto fázi podmaňování Evropy.
