Pak mi to došlo. Byť je skutečným žánrem "politické sci-fi", nebo spíš "politické proroctví", mírně komickou postavičkou je hlavní hrdina. Tedy komickou pro recenzenty, nejspíš navlas stejné intelektuály jako je on, vysokoškolský profesor literární historie, prodělávající - na pozadí politického vývoje, který završuje islamizaci jeho země - úplně normální profesorskou krizi středního věku. Nebylo těžké poznat v něm kus sebe, kus kolegů, které člověk potkává v práci.
Táhne mu na padesát. Svůj intelektuální klimax - monografická díla o dekadentním prozaikovi Joris-Karl Huysmansovi - sepsal někdy po obhájení dizertace a nic nenasvědčuje tomu, že ještě něco hodnotného vybádá. O svých kolezích si myslí jen to nejhorší, o studentech si pro jistotu nemyslí vůbec nic. Neoženil se, žije sám v mládeneckém skoro studentském bytě, který má upřímně nerad. Náplastí na samotu mu je sériová monogamie - je zvyklý se vždy na začátku akademického roku "s někým seznámit" a stejně tak je zvyklý, že dotyčná po skončení akademického roku "někoho potká". Prázdniny, což je doba, kdy se špatně balí nové studentky, přežívá díky mikrovlnné troubě, alkoholu a občasné útratě za dívky z escortních služeb ... a to je na tom pořád ještě lépe, než spousta kolegů, kteří své akademické posty berou o to vážněji, oč jsou na tom intelektuálně hůře, než náš hrdina.
Prvé kolo prezidentských voleb dopadne vyrovnaně. Postoupí Marine Le Pen a šéf nové legální strany, Muslimského bratrstva, jakýsi Ben Abbás. Paříž je zmítána násilím, které však akademické kruhy vnímají jakoby zpovzdálí. Po večírku, který narušen nedalekou střelbou a black-outem, se akademické celebrity rozcházejí se vzájemným ujišťováním, že "se nic neděje", jich se to přece netýká. Náš hrdina, protože přece jen není úplný hlupák, se snaží vyznat v situaci. Potkává mezi svými kolegy "bývalého identitáře", který mu objasňuje situaci z pohledu patriotických zbytků společnosti. Zajímavější však je setkání s manželem jedné z kolegyň, dlouholetým zpravodajským důstojníkem. Ten se s ním dělí o pohled vládnoucího establišmentu. Uklidňuje ho - socialisté i pravice samozřejmě podpoří muslimského kandidáta, ten se za to bude chovat konstruktivně a umravní islámské radikály; všichni přece chceme hladký a klidný vývoj situace; Ben Abbás je jiný muslim, než ti chuligáni z předměstí, chce silnou Francii i Evropu a když se tradiční strany vyčerpaly...
Francois s islámem - o kterém, charakteristicky, vlastně nic podstatného neví - ani náhodou nesympatizuje. Vlastně nesympatizuje s žádným náboženstvím. Pozná se to, když ve stopách svého akademického objektu, spisovatele Huysmanse, zkouší najít klid v katolickém klášteře. Stejně tak vlažný však je vůči sekulární Francii, či přímo západu - a to se pozná tehdy, když mluví o vztazích, sexualitě a rodině (během časově krátkého úseku pokrytého knížkou mu umírají oba, dávno odděleně žijící, rodiče). "Dříve bývalo zvykem, že se lidé vzali, měli spolu děti, a když tělesný chtíč vyvanul a děti odrostly, zůstala jim aspoň ta čistá, znovu cudná, blízkost a sdílení" [tohle píšu po paměti, vlastně spíš parafrázuji, protože jsou ráno nesnáším hledání konkrétních vět v e-knihách]. "Předpokládalo se, že mladý člověk absolvuje několik - odhadem tak 10 - takových krátkých vztahů jakoby na zkoušku. No a až se unaví z neustálého přebíhání, a narazí na jinou podobně unavenou, tak spolu začnou žít a možná si pořídí i děti". Ovšem pozor - zejména ženám se může stát, že to přebíhání časově přestřelí. Přichází to rychle, skoro ze dne na den, "kůže ochabne a prsa se svěsí, chvíli může být tím, čemu se říká caguar, ale to je vlastně zoufalství, které vede k osamělému stáří" [opět parafrázuji, necituji]. Dokud mířila revolta intelektuálů proti vládě, pořádku, akademickým veličinám, společnost ještě držela pohromadě. Ale jakmile začala atakovat to, co celou společnost drží pohromadě, tedy proti vztahům a rodině, byl konec - uvažuje hlavní hrdina, zamilovaný do přelomu 19. a 20. století, tedy do doby, kdy byla západní společnost na vrcholu - a ovšem, už tehdy, na vrcholu, bylo cítit zárodky konce.
Díky podpoře socialistů a "staré pravice" se prezidentem stává Ben Abbás. Jedny z prvých změn se týkají školství, a taky rodinného práva. V prvém případě jde o to, že islámské vzdělání je "zrovnoprávněno" se sekulárním - což znamená státní dotace islámským školám, které, vedle dotací z ropných zemí a vedle poplatků, které muslimové dávno platí, znamená, že se stanou "kvalitnějšími" - pro studenty i učitele. Univerzity jako Sorbonna jsou "privatizovány". Nejlepšími kupci jsou Saudové a Katařani, a ti prostě ze dne na den rozhodnou, že učit smějí jen muslimové. Nemuslimové, včetně našeho hrdiny, jsou umlčeni tučnými penzemi - a nikdo z vážených akademiků, kteří ještě před pár dny věřili své nepostradatelnosti, ani nezvedne hlas. Povinná školní docházka je zkrácena - což se ovšem děje pod záminkou podpory praktického vzdělání a drobných rodinných podniků, vycházející z takzvaného distributismu, ekonomické nauky, kterou na přelomu 19. a 20. století zastávali katoličtí konzervativci a k níž se hlásí i Ben Abbásova vláda (více: https://en.wikipedia.org/wiki/Distributism). Nejrůznější sociální programy jsou nahrazeny jediným: platbou ženám za to, že zůstanou doma a budou se starat o děti. To rázem vyřeší problém nezaměstnanosti...
Předčasný penzista Francois to všechno vstřebává v diskusích s novým muslimským rektorem, bývalým kolegou, "o kterém se šuškalo", že přestoupil na islám. Rektor a stoupající politická hvězda Robert Rediger chce Francoise zpět - a tak ho nenápadně zpracovává k islámské konverzi. Je samozřejmě bývalý identitář - tedy patriot - který se dal k mohamedánům poté, co pochopil, že Evropa svou identitu vzdala. Opakovaně zdůrazňuje (a opravdu to nepůsobí jako satira) že mohamedáni a patrioti, až tedy na alláha, chtějí vlastně to samé - pevné rodiny, tradice, ekonomiku založenou na rodinném podnikání, stabilitu. Současně je drsný oportunista: "Kouzlem islámské polygamie [opět parafrázuji] je, že vlastně urychluje evoluci - umožní reprodukci jen těm nejlepším mužům, a ty ostatní uchlácholí náboženstvím". Symbolicky si za své rektorsko-ministerské sídlo zvolí palác, který před časem obýval Jean Paulhan, spisovatel, kritik a vydavatel, kterému kdysi dávno Anne Desclos, aka Paluline Réage, věnovala nepřekonaný a asi i nepřekonatelný vrchol erotické literatury, "masochistický" román Příběh slečny O (odkaz pro čtenáře-čuňata). "Jedině ve skutečném podřízení nalezneš svobodu - a možnost podřizovat si ostatní", sděluje bývalý identitář, nyní muslimský rektor Sorbonny a brzy ministr zahraničí Francouzské republiky, svému skeptickému ex-kolegovi, a taky budoucímu souvěrci a kolegovi. Čím dál okouzlenější Francois se ani neptá, jak že je možné, že u toho popíjejí výborné víno, když alláh přece ... Rediger mu vlastně ukazuje, že v rodící se totalitě se musí umět chodit.
(... při čtení této pasáže zatínal jsem zuby. V Příběhu slečny O je totiž všechno, co nás, normální antiislámisty, na islámu tak děsí - a co na něm tak láká jak koťátka ohrožená konverzí, tak nihilistické intelektuály s chronickou krizí středního věku. Je tam odevzdání, je tam moc, je tam fatalismus, je tam depersonalizace... Byl jsem na svůj "objev" propojenosti islámofilie se sadomasochismem patřičně hrdý a četbu té knihy jsem doporučoval nejedné konvertitce, abych jí tím ukázal, že její poblouzněnost není vznešeně duchovní, ale prvoplánově erotická. A teď s tím přišel nějaký zatracený Frantík, a navíc to vydal ve Flammarionu ...)
-----------------------
Není asi třeba psát, jak kniha dopadne - spíše je třeba se ptát, co s tím. Protože Houllebecq/Francois/Rediger, každý svým způsobem, skutečně uhodili hřebík na hlavičku. Intelektuálové a politici bez rodin a bez dětí, dávno nevěřící řečem, které je živí a rozhodně ne ochotní za ně bojovat, unavená západní politická třída, která skutečně neví, jak dál (ale ví, že by ráda dál zůstala politickou třídou) - ti všichni se s Redigerovým vábením ztotožnit. Podřiď se - a my, to jest islámská komunita, se ti postaráme o pohodlí, o mladé ženské, o klid v duši, o stáří... Podřiď se - a budeš součástí něčeho většího, tvá země bude opět vyvolávat respekt, přivedeme k životu dávno zapomenuté sny. Podřiď se - a nalezneš, místo neustálých pubertálních pochyb, kýžený klid středního věku.
Houllebecq, chtěně či nechtěně, nám vlastně dává návod: Předběhněme mohamedány v agendě, která je na celé islámské expanzi tak lákavá - kterou "sdílejí s identitáři". Rodina, tradice, drobné podnikání, klid a stabilita, hrdost na své kořeny. Jedním z bizarních aspektů, kterým Rediger láká Francoise, je posílení role francouzštiny v EU, "nyní, když má Francie muslimského prezidenta, rozšířené o severoafrické země" - což je přesně nota, s níž v posledních dnech přišli jak prezidentský kandidát Macron, tak bruselský ožrala Juncker; nedivil bych se, kdyby Podvolení četli oba. Zvládněme to dříve, a hlavně zvládněme to lépe, než jak to slibují různí Redigerové a Ben Abbásové - protože jinak naletíme falešným slibům.
Jak to zvládnout dříve, to nevím. Jak to zvládnout lépe, o tom míním psát někdy příště, co nejdřív.
Co nejdřív, protože o osudu Francie se nerozhodne ve volbách 2022. Rozhodne se dnes, v neděli 7. května 2017.
Martin Konvička, 7. 5. 2017
