„Nemůžete přece válčit s miliardou a půl muslimů“, říkají moji odpůrci, aby ukázali marnost veškerých mých snah. „Oni se své víry se nikdy nevzdají“, křičívají po mně zjašené sluníčkové slečny, naposled třeba na setkání s občany v Českém Krumlově. Oba ty argumenty, jež mají ukázat na naivitu nebo donkichotství nebo dokonce násilnictví „Konvičky a konvičkovců“, jsou od začátku špatně.
Jsou špatně, protože ani já, ani narůstající počet kritiků islámu v Česku i ve světě, nechce a nemá v plánu „válčit s muslimy“. Proč bychom to dělali? Smrtelným nepřítelem svobodného světa je islám – tedy ideologie, věrouka, pravidla praktikování, důsledky pro islámem postiženého jedince, komunitu a kulturu – a nikoli „muslim“ či „muslimové“. Ti jsou oběťmi islámu podobně, jako byli Rusové či Bělorusové (a to včetně členů bolševické partaje) po většinu minulého století oběťmi komunismu, nebo jako byli říšští Němci (ale i říšští Židé nebo říšští Romové!) oběťmi nacismu. „Muslimům“ není třeba ubližovat a už vůbec s nimi není třeba válčit – pokud si tedy nezačnou, pak je razantní obrana na místě. Muslimům je třeba pomáhat dostat se ven z otroctví, v němž je islám drží ... a to prosím všechny, včetně třeba členů arabských královských rodin. Zase to není v dějinách totalit nic nového, vždyť takoví členové komunistických Ústředních výborů se svých soudruhů báli víc, než prostý nestraník nebo i „buržuj“. Byly dokonce doby, třeba 30. léta v Sovětském svazu, kdy měli vysoko postavení komunisté nebo nacisté procenticky vyšší mortalitu, než komunismem či nacismem ovládané populace – stačí zmínit čistky 30. let, nebo nacistickou Noc dlouhých nožů.
Osvobození muslimů z tenat islámu označuji za „deislamizaci“, což je slovo, pod kterým si moji odpůrci představují ledacos škaredého. Ne, ne a stokrát ne – deislamizace spočívá především ve vnitřním uvědomění konkrétního mohamedána, oč vše jej islámské otroctví (nesprávně označované jako „víra“) připravilo, v jak šíleném strachu, područí a často i zhnusení ze sebe sama jej udržovalo, o kolik plnější, šťastnější a rovnější by mohl být jeho život, kdyby žádného islámu nebylo. Jistě – islám prý těm lidem dává „ukotvení“ a „jistoty“ a „hodnoty“. Jenže ukotveni byli i zajatci veslující na galérách (a to doslova – skrz řetěz a okovy), černí otroci na amerických bavlníkových plantážích se těšili jistotě pravidelné stravy a jakési hodnoty, třeba ty o milující straně a moudrém Stalinovi či Gottwaldovi, vtloukali politruci i do muklů v uranových dolech. O tom, jak rafinovaně islám zotročuje své vyznavače, jsem opakovaně psal. Připomenu, že dokonce i mohamedánský patriarcha, jemuž by misogynií islám údajně měl vyhovovat, je posledku jenom otrokem, a to otrokem hodně bídným. Jen muž naprosto zotročený a zbavený vlastní vůle totiž dokáže například zabít vlastní dceru. To svobodný muž nikdy neudělá.
„No zrovna kvůli Vám se budou vzdávat víry“, křičely po mně jednou slečny zmíněné již zjašené slečny v Českém Krumlově a já jen nevěřícně kroutil hlavou. Pomohl jsem dostat od islámu celkem šest konvertitek – nedělaly to však „kvůli mně“, takovou moc ani charisma skutečně nemám. Dělaly to kvůli sobě. Já jim jen naznačil, že cesta ven existuje a že existuje spousta fajn lidí, kteří je po odchodu od islám neodsoudí, ale naopak přijmou mezi sebe. Nic víc a nic méně, v tom je celé kouzlo deislamizace. Jistě, konvertitka z evropského prostředí může být snazší oříšek, než kovaný saláfista odkudsi ze zemí ropy a písku. Leč pamatujte, že těch šest děvčat pomohl deislamizovat jeden jediný Konvička, vyzbrojen pouze internetem a trpělivostí. Zamysleli jste se, co by dokázala západní civilizace, kdyby tímto směrem napřáhla své úsilí a zapojila do něj celý arzenál psychologů, arabistů a orientalistů, mediálních expertů, církví, tajných služeb, filmu, televize, expertů na psychologickou válku, kulturních a akademických celebrit? Jak obrovský by musel být dopad na islámský svět, kdybychom se stejnou úporností, s jakou dnes islám omlouváme, s jakou špiníme vlastní tradice a atakujeme kritiky islámu, atakovali samotný islám? Odpůrci a odpůrkyně, kteří tak vehementně tvrdí, že deislamizace je nemožná, usvědčují sami sebe. Oni nevěří sami sobě, nevěří své vlastní kultuře, vnímají ji jako tu horší, nebo aspoň slabší, jsou uhranuti zdánlivou silou kultury mohamedánské.
S tou nedůvěrou vůči vlastí kultuře nemohou být dále od pravdy. Důkazem jsou odpadlíci od islámu objevující se i v tradičně islámských zemích, mezi „rodilými“ muslimy - odpadlíci afgánští, alžírští, maročtí, pákistánští, somálští, saudští… Takoví lidé, a není jich málo, riskují nesrovnatelně víc, než ex-konvertitky a ex-konvertité s neislámskými kořeny a vazbami. Riskují zavržení vlastní rodinou, osamění, drakonické tresty, zabití – a přece jim odhození islámských okovů stojí za to. Riskují i plivance a nadávky ze strany západního establišmentu, obviňování ze zrady, pozici nechtěných páriů. Jak obrovský to je rozdíl proti západním přeběhlíkům k islámu – které na západě nikdo nepronásleduje, nevyhání z komunity, nešpiní – nebo proti imigrantům, kteří přicházejí na západ „šířit islám“, říkají to naprosto veřejně a ještě jsou chráněni západním kulturním i politickým mainstreamem. Odpadlík od islámu riskuje vše – konvertita k islámu neriskuje nic. Přesto těch odpadlíků zvolna přibývá.
Kdesi jsem narazil na studii, že v Británii, té Británii kde je islám z celé Evropy nejsilnější, by se až třicet procent mladých mohamedánů na alláhování vykašlalo (buď přímou apostází, nebo pěstováním „soukromého“, tedy relativně neškodného, „kulturního islámu“) – kdyby neměli strach z vlastních rodin a komunit. A taky, dodávám, kdyby cítili oporu v mediálním, akademickém, politickém a vůbec kulturním mainstreamu, kdyby věděli, že se budou mít o koho opřít a nebude po nich pliváno z obou stran. Jistě, protiváhou těchto skoro-odpadlíků jsou radikálové všeho druhu, těch je možná dalších třicet procent, ale my jim dnes, naší zbabělostí a nekonáním, umožňujeme, aby těch potenciálně „našich“ třicet procent drželi v šachu.
Současně narážím na muslimy – nedávno třeba na arabskou přítelkyni jednoho dost zavilého antiislámity(!) – kteří si vysnili jakýsi soukromý, neškodný islám, který je spíš nostalgickou vzpomínkou na ztracený domov, připomínkou mládí tráveného s rodiči a sourozenci, amorfní a nespecifickou vírou v Boha … ale kteří o islámském učení, jeho politické a právní stránce, strategiích jeho expanze, vlastně nic neví. Takoví lidé mohou znát arabsky pár lyričtějších veršů z Koránu, ale nikdy tu knihu nepřečetli celou, neponořili se do studia hádisů, neznají nechutné detaily z „prorokova“ životopisu. Hlavně však nikdy nepromysleli, jak všechny ty věci do sebe zapadají a jak zaviňují „radikalizaci“ jejich krajanů, mizerné podmínky v jejich ztracených vlastech, zaostalost, bídu, přemnožování, konflikty. Nepromysleli to, protože když žijete uvnitř nějakého systému, může být těžké jej přehlédnout v jeho úplnosti. Takoví lidé potřebují především informace – a také odvahu klást si otázky, na jaké byli naučeni raději ani nepomyslet. I zde můžeme pomoci, třeba už jen tím, že jasně definujeme, co si představujeme pod „úspěšnou integrací“ a otevřeně pojmenujeme, co nám na islámském učení tolik vadí.
Co by tedy měla „západní“, potažmo pak česká, společnost dělat, aby proces deislamizace urychlila, aby mu umožnila nabrat lavinový efekt, a tím islámského rafana zbavit jeho zubů?
Prvý krok jsem již naznačil. Je jím kulturní ofenzíva, která islám odhalí v celé jeho nahotě, nebude nic zamlčovat, omlouvat, nalhávat nebo lakovat na růžovo – a to vše nacpe před oči jak muslimům, tak jejich obdivovatelům. To je skutečný úkol pro nebojácné umělce, média, akademiky a četné další, úkol plně srovnatelný s bouráním komunismu v 80. letech a úkol mnohem náročnější, protože na rozdíl od pozdního komunismu nemá protivník pro ránu či kudlu nikdy daleko. Někdo však tu práci udělat musí – a ukáže se na ní, kdo si skutečně váží lidské svobody, lidských práv, lidské důstojnosti, a kdo se naopak jen prostituuje.
Druhým krokem by mělo být „zadržování islámu“ ve veřejné sféře a jeho zatlačování do sféry soukromé. O tom jsem dosud mnoho nepsal, ale často jsem o tom veřejně hovořil. Trik spočívá v tom, že ať se islám tváří sebevíc „duchovně“, jeho lákadla – a to na tomto i onom světě – jsou povahy pohříchu karnální. V ráji laňooké hurisky, chlapci podobní perlám, řeky medu a vína – na Zemi pak pocit nadřazenosti nad „nevěřícími“, monopolizace žen, otrokyně, beztrestnost při páchání alotrií všeho druhu, mafiánské praktiky. „My jsme ti silnější“ či „patříme k těm silnějším“ – to je signál, který vysílají mohamedánské komunity, kdykoli vyžadují nějakou výjimku z pravidel, šátky ve školách či na průkazových fotografiích, zvláštní stravu, úlevy v právní oblasti, veřejné modlitebny a podobně. Správná odpověď zní: „Nic nebude“, protože vyděračským praktikám se neustupuje. A na tom trvat. Uvědomme si, že islám není víra vnitřní, jako bylo rané křesťanství, které pronásledováním a vytlačením z veřejného prostoru sílilo. Je to víra vnějšková, skoro bych řekl exhibicionistická – proto ten důraz na pravidla odívání, na ostentativní modlitby na veřejnosti, na skřeky muezzínů před rozedněním, na „značkování teritorií“ v podobě třeba vytlačování ne dost islámských podniků z mohamedánských čtvrtí. Vytlačme to z veřejného (a úředního, a justičního, a školního) prostoru, a zmizí pocit nezranitelnosti, zmizí atraktivita pro konvertit(k)y, omezí se možnost pěstovat polomafiánské praktiky v podnikání. Islám zahnaný do soukromí ztratí značnou část své efektivity.
Třetím úkolem, a o tom mluvím pořád, by měla být maximální ochrana a podpora odpadlíků od islámu – zejména pak těch, kteří své schopnosti poskytnou potřebě obrany. Jsme společnost, která se per huba pyšní ochranou pronásledovaných. Ukažme na odpadlicích od islámu, a na lidech obecně islámem pronásledovaných, že své principy myslíme vážně. Má to důvody pragmatické – bez odpadlíků a odpalic bychom stěží věděli, jak proradně islám funguje –, ale i etické – bývalí muslimové poznali příslovečné oba světy a vybrali si ten náš, proto bychom je neměli zklamat.
Čtvrtý úkol je nejnáročnější. Chceme-li, aby se mohamedáni neislamizovali, aby odcházeli od islámu, musíme jim nabídnout, kam odcházet. A byť si to nejeden exmuslim uvědomil – chceme, aby odcházeli k normálnímu, pohodovému, zodpovědnému, svobodnému a trochu hravému životu s jeho normálními radostmi i strastmi – tak ruku na srdce, naše čeká či západní společnost není ve stavu, aby byla skutečně a přesvědčivě atraktivní. Potýkáme se s nespočtem problémů v našem chování ke slabším, v tom, jak vnímáme a prožíváme rodinný život, jak si vážíme našich starších lidí, sousedů, jak se chováme k našim obcím a přírodě a tradicím, jak jsme ochotni naše svobody bránit … A zde bych se mohl vypisovat dlouho, nekonečně dlouho a hrozilo by, že upadnu do plytkých frází. Proto snad stačí zopakovat, co opět říkám stále dokola (a málokdy jsem oslyšen). Obrana před islámem musí začít nápravou naší vlastní společnosti, nápravou po stránce ekonomické, obranné, sociální, školské, kulturní a vztahové; musí začít skutečným obrozením našeho potenciálu a lepším chováním našich lidí k sobě.
O tom všem někdy příště. Dnešní blog zakončím tím, že podmínkou deislamizace je nedopustit příchod nových, z jejich prostředí vytržených a tím pádem snadno radikalizovatelných mohamedánů, a podotknu, že ono „zadržování islámu“, které jsem zmínil jako bod druhý, se neobejde bez tvrdosti vůči těm, kdo se s islámováním odmítnou stáhnout do soukromí.
Martin Konvička, 18. 5. 2016
