Já jsem se narodil v roce 1947. O srpnové okupaci mi nemusí nikdo vyprávět. A pamatuji si. Pod vládou komunistů jsem prožil prvních dvacet dva let mého života.
A pamatuji si.
Pamatuji si na STBáka, který mi když si přišli pro mého tátu rozkopl krabici s hračkami. Pamatuji si, jak potom tekla krev ze rtů mé matky, která si je rozkousala, protože se nechtěla snížit k tomu, aby před těmi chlapy, kteří přišli v noci jako lupiči plakala.
Pamatuji si.
Pamatuji si na jedinou návštěvu Jáchymova, bylo to někdy když mi bylo asi pět let. Pamatuji se na neoholené chlapy ve vězeňských mundurech, na štěkající psy a pamatuji si, že mezi těmi chlapy, kteří vypadali jako přízraky a budili ve mně strach, byl můj táta.. A pamatuji se, že jsem se ho díky tomu obrazu, na který se pamatuji dodnes, první dobu potom, co se vrátil domů, bál.
Pamatuji se na to, jak jsme ve škole museli vytrhávat z obrázků komunistických pohlavárů, kteří tehdy zdobili každou školní učebnici obrázek Slánkského. Nevěděl jsem tehdy proč, a nevěděl jsem ani kdo to byl. Později jsem to pochopil.
O rozstřílené fasádě Národního muzea mi ve škole nevyprávěli, Ani nemuseli, viděl jsem ji před invazí, i potom, co ji sovětští vojáci rozstříleli.
Pamatuji si, že jsem po invazi odcházel z Československa s touhou studovat, pamatuji se, že jsem doma studovat nemohl.
O Kunderově žertu a o jeho vlastních knihách, jsem v Torontu mluvil s panem Škvoreckým, A byl jsem už dost starý na to, abych chápal, proč je komunisté zakazovali. I na Husáka a jeho směšnou čechoslovačinu si pamatuji, byl jsem na tom velkém meetingu několik týdnů před okupací, kde přísahal, že s Dubčekem přišel a s Dubčekem i odejde. Pamatuji se na Voice of America, Svobodnou Evropu, Deutsche welle, Radio Canada, Radio Vatican a jiné vysílače, většinou rušené. A pamatuji se, že je naladili i komunisté, když se chtěli dozvědět, co se ten den stalo na zasedání jejich politbyra. Měli ty zprávy dříve, než je, patřičně nakudrlinkované, pustili do českého tisku a radia a dozvěděli se o nich od svých nejvyšších soudruhů.
A pamatuji si, že kupodivu jim lidé, včetně těch komunistů, na rozdíl ode dneška, věřili. Tenkrát ještě jejich provozovatelé věděli, že nejlepší propagandou je pravda. Nikdy jsem, pravda, nedostal facku od policajta. Ale několik dní jsem na zádech nosil jelito od pendreku jednoho příslušníka na Petříně, kde jsme se několik let scházeli u Máchova pomníku, a kde nás Veřejná bezpečnost těmi obušky rozháněla. I na to, jak chutnaly kolínka s protlakem si pamatuji. A nezlob se, chutnaly lépe, než Babišovy párky. Ale to pominu, není to tak důležité. Důležité je, že dobré jídlo si dnes důchodce s penzí 15 tisíc, který z toho zaplatí šest nebo sedm za činži, a další tři za elektřinu a telefon a dva či tři za léky (ne všechny jsou zdarma, bez doplatků, o tom bych ti mohl se svou „sbírkou“ chorob vyprávět) nemůže dovolit. Ne, že by v obchodech nebylo, ale těmto lidem už zbývá, a těžké peníze na nich vydělává, už jen ten Babiš.
A je toho ještě víc, co si nepamatuji.
Nepamatuji si své prarodiče z otcovy strany. Dědeček měl to „štěstí“, že zemřel těsně před válkou, a před okupací, na kterou tak rádi zapomínáme. Babička takové štěstí neměla, Němci ji spálili v pecích Majdanku. Nebyl jediná, naše republika ztratila ve válce tři sta tisíc občanů všeho věku, od starých lidí až po malé děti. Většina jich, téměř celá dvě etnika, Židé a Rómové prošla stejnými koncentráky a nepřežila.
Nepamatuji se na německé okupanty a na jejich Wermacht a SS, narodil jsem se až po válce. Ale mém FB profilu je obrázek rodiny mého otce z nějakého rodinného shromáždění těsně před válkou, nepamatuji nikoho z nich. Je na ní 19 lidí. Válku přežili jen tři z nich a zemřeli krátce po ní. Strašně mi vadí to mlčení. Výročí okupace prochází bez povšimnutí. Oslavujeme několik jednotlivých hrdinů, hlavně parašutistů a zcela zapomínáme na jejich druhy ve zbrani, naše vojáky ze západní i východní fronty. Holokaust je v našich mediích vzácné téma. Když před lety evropská komisařka Wallströmová navštíviloa Terezín, stalo se něco co mně zarazilo, bilo to do očí i uší. Paní Wallströmovápronesla dlouhou řeč a ani jednou nezmínila nacismus.
Ve své řeči, jako snad první, kdo kdy v Terezíně hovořil o minulosti tohoto místa a o holokaustu, dokázala vyhnout jediné zmínce o nacismu a nacistickém Německu (kromě toho, že je jmenuje mezi státy, ze kterých byli do Terezína Židé transportováni). Příčinou druhé světové války jsme, jak řekla paní komisařka, my všichni, všechny národy Evropy, Viníkem je naše "nacionalistická hrdost" a "mezinárodní rivalita v touze po bohatství a moci".
A dnes? Nacismus již v Evropě není jen věc ujetých skupinek holohlavých mladíků, kteří o něm nic nevědí a idealizují si jej. Žijí ve všech evropských státech i v USA a Kanadě. Nestáli by za zmínku, kdyby… Pouhých tři sta kilometrů od našich hranic leží jedna z největších evropských zemí, velikosti Francie s populací 45 milionů Tedy takový počet obyvatel měla ještě před pár lety. Dnes je Ukrajina krachující zemi ve které zuří občanská válka a ničí ji pro nás nepředstavitelná korupce a ozbrojené bandy oligarchů a neonacistů.
Na Ukrajině se dnes uctívají „hrdinové“ ukrajinské divize SS a vrahů z OUN, válečného s němci kolaborujícího nacionalistického svazu „bojovníků za svobodu“. Politické strany, před kterými ještě nedávno varoval svou rezolucí Evroský parlament otevřeně existují, podílí se na vládě a disponují vlastními ozbrojenými jednotkami podle vzoru SS či Lidových milicí. Jejich předchůdci, ke kterým se hrdě hlásí a které omlouvají „bojem proti ruským okupantům“, zavraždili jen ve Lvově desetitisíce Židů. A to ještě před příchodem Rusů, povraždili občany Polska, kterému tehdy Lvov patřil a kteří neměli nic společného se Stalinovým hladomorem na Ukrajině. Povraždili je proto, že byli Židy. Oni sami se považují za vlastence a bojují pod nacistickými insigniemi. Nevadí nám to. Lépe řečeno, nevadí to naší vládě, našim politickým stranám a našim politikům, kteří se předhání ve výrazech podpory a „solidarity“.
Dokonce i strana, ze které jsem na protest vystoupil je podporuje (ODS), dokument, který byl bezprostřední příčinou mého odchodu hovoří o nutnosti nezabývat se nacistickou minulostí a podporovat válku, dokonce ne tu občanskou, ale válku proti Rusku rozdmycháváním konfliktů na jeho hranicích a neváhat ani před masovou deportací statisíců rusky mluvících Ukrajinců – podle vzoru Hitlera a Stalina. Někteří politici se k podpoře dokumentu, jehož autorem je poradce předsedy, otevřeně hlásí, jiní se mi svěřili, že se s dokumentem ztotožňují a jiní zbaběle mlčí a tématu se opatrně vyhýbají. Já nevolám po válce a po pomstě za příkoří dvacátého století. Jen mně udivuje a hněvá dvojí metr.
Dokázali jsme odpustit a stát se dokonce spojenci Německa a Němců, státu a národa, který u nás vyvraždil 300000 lidí a proti kterému bojovali naši hrdinští letci a vojáci. Nedokážeme se ale smířit s národem a státem, který byl v minulém století též naším okupantem. Právě včera jsem uviděl součet obětí té okupace, dosud jsem se domníval, že jich bylo asi 130, včera jsem četl, že jich bylo 300. Nebudu to číslo rozporovat. Ale zarážející je ten poměr, obětí německé okupace bylo tisíckrát víc, začátky těch dvou okupace dělí jen téměř přesně 30 let, historicky cosi jako vteřina a my jsme ochotni odpustit a být přáteli Německa, ale nesmíme odpustit, natož být přáteli„Rusáků“. Je jedno, že v obou případech nás okupovaly státy, které dnes neexistují, Třetí říše a Sovětský svaz. Jedněm odpouštíme a druhé zatracujeme a odpustit nesmíme. Jedno řiťolezectví skončilo a druhé pilně budujeme.
Jsem často obviňován z „milovnictví Putina“ a z toho, že jsem agentem nepřítele. Nesmysl. Nejlepší léta mého života jsem prožil v Kanadě a USA, mezi Američany. Studoval jsem s nimi, pracoval jsem s nimi a neznám upřímnějších a přátelštějších lidí Troufám si říci, že u nás je málo lidí, kteří by Ameriku měli více rádi než já. Poznal jsem v Kanadě a USA též mnoho Rusů a Ukrajinců. A mohu o nich hovořit stejnými slovy. Ale Američany znám. Žil jsem mezi nimi více než třicet let a vím, jak respektují odlišné názory a jak si váží lidí, kteří vystupují samostatně a se sebedůvěrou. A věřím, že tak bychom měli jednat i jako stát a nejen s USA.
Je mi líto, že nevěřím našim politikům. Žádným. Nevěřím jejich proklamacím proti nacismu, pokud nějakou někdy slyším. Je to proto, že jsem od nich dosud neslyšel jediné odsouzení nacismu, který, měl v Evropě miliony obětí, a rychle pohlcuje velkou evropskou zemi v našem sousedství. Dnes se to nenosí a tak výročí německé okupace probíhají s minimální odezvou medií a politiků a druhá ruská okupace je tématem pro všechny a pro každého týdny před výročím, týdny po něm a pravidelně během roku.
Neco tu není v pořádku a něco zapomínáme, hlavně zapomínáme na to, abychom se z historie poučili.
Tomáš Haas, 21. 8. 2017
